Máte doma dceru, která hubne? A máte to pod kontrolou?
Dnes to bude trochu delší čtení. Stále častěji se v poradně setkávám s mladými dívkami ve věku 11–14 let, které se samy pouštějí do diet. Bez jakéhokoliv vedení, někdy i bez vědomí rodičů. Nespokojenost s vlastním tělem, tlak vrstevníků, sociálních sítí nebo snaha „zapadnout do tabulek“ ve sportu jsou nejčastější důvody.
Jenže dětské tělo není malé tělo dospělého. V období dospívání probíhá růst, vývoj mozku a hormonální změny.
Omezování jídla a živin v tomto citlivém období může mít vážné dopady.
U sportujících dětí se navíc setkávám s dalším problémem, kdy jídelníčky nastavené s cílem „nepřibrat či zhubnout“ jim připravuje sama trenérka. Výsledkem je příjem pod potřebu rostoucího dítěte. Dítě se sice vejde do „tabulkových norem“, ale za jakou cenu?
Hmotnost je jen jeden z ukazatelů.
Stejně důležité je sledovat únavu a vyčerpání, výkonnost při sportu, ale i ve škole, psychickou pohodu a vztah k jídlu i k vlastnímu tělu. Dítě si vytváří návyky do dospělosti. Jaký návyk si odnese dívka, která je dlouhodobě vystavená tlaku na výkon a vzhled? Bohužel velmi často ten, který stojí na začátku poruch příjmu potravy. Hranice je v tomto věku opravdu tenká. Na jedné straně řeším děti s nadváhou či obezitou. Na druhé straně ale roste skupina dětí, které se bojí jídla. Ani jeden extrém není v pořádku. Dlouhodobě nedostatečný příjem může vést k celé řadě potíží.
U děvčat k vynechávání menstruace, k hormonální nerovnováze. Zpomaluje se růst a vývoj, snižuje se imunita a nastupuje častá nemocnost, únava, slabost či závratě. Zhoršuje se kvalita vlasů, pleti a nehtů z nedostatku důležitých živin (např. železa, vápníku). Oslabují se kosti s rizikem zlomenin. Klesá soustředění a školní výkon. A narušuje se vztah k jídlu, který se přenáší do dospělosti a často vede k poruchám příjmu potravy.
⸻
Pokud na svém dítěti pozorujete, že se „něco děje“, vyhýbá se jídlu, řeší váhu, je unavené nebo se uzavírá, nezavírejte oči. Včasná reakce může znamenat obrovskou pomoc.
Děkuji všem maminkám, které se na mě s důvěrou obracejí.
Není to selhání. Je to první krok k řešení.









